Pře dvěma roky jsme strávili dovolenou na Krétě. Byli jsme tu sice skoro dva týdny, ale Kréta nabízí tolik míst k navštívení, že jsme si řekli, že sem musíme jet minimálně ještě jednou. Opět jsme důkladně studovali průvodce a katalogy cestovních kanceláří. Opět jsme chtěli bydlet na jižním pobřeží. Nakonec jsme si vybrali malé klidné letovisko Kutsunari, vzdálené asi 10 km od Ierapetry. Vybrali jsme si jej také proto, že je odtud dobré silniční spojení na sever i východ ostrova. Tentokrát byly naše přípravy na dovolenou daleku větší. V průvodcích jsme si nastudovali, co všechno bychom rádi viděli a také jsme si dopředu zarezervovali na celou dobu auto, abychom všechny naše plány stihli.
1. den – přílet na Krétu
Z Brna jsme odlétali za chladného a deštivého počasí. Ale jakmile letadlo vyletělo nad mraky, tak už nás provázelo sluníčko. Člověk by si myslel, že když slunce svítí, je venku teplo. Avšak ve výšce 11 tisících km nad zemí byla teplota -54°C a tak nám i zamrzaly okýnka. Brzy se mraky rozplynuly a tak jsme viděli Olympské pohoří, Santorini a pak už konečně Krétu. Přiletěli jsme na letiště v Heraklionu ve 20:30 místního času, na Krétě právě zapadalo slunce a teplota byla příjemných 28 stupňů. Na letišti nás čekala zástupkyně CK Aeolus a po delším hledání jsme našli svůj autobus. Ještě jsme čekali hodinu, než autobus odjel z Heraklionu přes Agios Nikolaos, Ierapetru do Kutsunari. Do hotelu jsme přijeli unavení před půlnocí, ale dali nám večeři. Ubytovali nás do malého pokojíku „přístěnku pod schody“ a šli jsme konečně spát. Jenže na nás čekali místní komáři a tak jsme toho první noc moc nenaspali. Hned další den jsme si šli koupit prostředek na odpuzování hmyzu.
2. den – seznámení s Kutsunari
Ráno jsme málem zaspali snídani. Snídaně byly v hotelu formou švédských stolů, výborné byly řecké jogurty s medem, ovocné saláty, nadýchaný řecký chléb a pro mužskou část míchaná vajíčka s různou příchutí. Dopoledne jsme šli na nákupy do dvou místních supermarketů a poslali jsme první pohlednici domů. Přišla do Brna o den dřív, než jsme se vrátili my. Pak jsme měli schůzku s delegátkou CK Aeolus. Snažila se nám prodat spoustu zájezdů a doporučit půjčovnu aut. Vše jsme odmítli, jen jeden zájezd na ostrov Chrisi jsme si koupili, čehož jsme později hodně litovali. Slečna byla na Krétě teprve týden a tak toho o Krétě moc nevěděla.
Odpoledne jsme se šli koupat a slunit k moři. Náš hotel měl soukromou pláž se slunečníky a lehátky. Jenže máme raději klid a soukromí a tak jsme si šli lehnout kousek dál ke skálám. Pobřeží je zde kamenité a prudce se svažuje do moře. Ovšem voda je nádherně čistá a moře je modré, jako by jej někdo namaloval.
Večeře se podávaly na pobřeží v taverně Pelagos opět formou švédských stolů. V nabídce byly zeleninové saláty, teplé jídlo a slané zapečené řecké speciality. Dostávali jsme maso kuřecí, jehněčí, ryby nebo mleté zapečené na různé způsoby. Vše nám chutnalo, jen jednou byly plody moře a ty nám moc nevyhovovaly. Po večeři ještě roznášeli zákusky nebo melouny. K pití jsme si dávali výborný pomerančový džus nebo skleničku vína.
Večer jsme převzali Suzuki Jimny z autopůjčovny AutoWay. Rezervaci jsme provedli asi měsíc před příletem na Krétu na českých stránkách této autopůjčovny a zaplatili předem i v českých korunách. Výhodou rezervace a platby předem, byla výhodná cena za půjčení auta. Pak už nás čekalo sedm krásných výletů po nádherné Krétě s tímto úžasným autem.
3. den – jihovýchodní pobřeží a klášter Moni Kapsas
Náš první výlet jsme podnikli podél jižního pobřeží směrem na východ. Nejdřív jsme zastavovali skoro za každou zatáčkou, když se nám zdálo, že tento pohled je pro nás fotografy ten nejzajímavější. Jenže s takovou bychom nikam nedojeli. Při našich četných zastávkách jsme objevili malou opuštěnou plážičku hluboko pod skalami s jemným pískem a postupným svažováním do moře a tu jsme pak ještě několikrát navštívili na podvečerní koupání.
Cílem naší cesty byl klášter Moni Kapsas. Vystavěli ho v dávných dobách ve skalách a dnes zde ještě žije několik mnichů. Vedle kláštera ústí jedna ze soutěsek, jejíž zvláštností je veliké množství oleandrů, které zrovna kvetly, když jsme tu byli. Průchod soutěskou je možný jen v době, kdy je vyschlé koryto potoka a i tak se cesta soutěskou doporučuje jen velmi zdatným turistům. Tak jsme při vzpomínce na soutěsku Samarii raději od cesty upustili, podívali se jen na její spodní část a fotili oleandry. Mimochodem, těch tu v této době kvetlo na Krétě všude a hodně.
4. den – výlet lodí na ostrov Chrisi
Na tento den jsme si zaplatili za 42 € výlet lodí na ostrov Chrisi. Ráno nás před hotelem vyzvedl autobus s průvodkyní mluvící pouze německy. Slečna sice mluvila hodně, jenže my, co mluvíme anglicky jsme se nic nedověděli. Ani čas, kdy bude odplouvat loď zpět z ostrova. Autobus zastavil blízko nábřežní promenády v přístavním městě Ierapetra. Procházeli jsme promenádou a majitelé taveren nás neustále zvali k návštěvě. Někdy byli až nepříjemně neobytní.
V přístavu jsme nastoupili na loď a necelou hodinu pluli k ostrovu Chrisi, kde jsme vystoupili v jediném přístavu na jižním pobřeží. Vydali jsme se směrem na sever a po 5 minutách chůze jsme dorazili na severní pobřeží, kde se nachází legendární Zlatá pláž s jemným pískem a výhledem na Krétu. Měli jsme na výběr – za 10 € si zapůjčit slunečník a lehátko a 4 hodiny lenošit zde anebo se vypravit na toulky ostrovem. Samozřejmě jsme si vybrali to druhé. V průvodcích jsme se dočetli, že ostrovem vedou dva výletní okruhy. Jeden na východ ke kapličce a druhý na západ k majáku. Vydali jsme se na západ. Cesta měla být značená bílými kameny a měla vést zpátky vnitrozemím. Cestu tam jsme nenašli a tak jsme šli podél severního pobřeží a obdivovali a fotili krásné přírodní scenérie. Krása byla všude kolem nás, jen se člověk nesměl podívat pod nohy. Na zemi bylo veliké množství odpadků, které sem moře vyplavilo. Cestu zpět vnitrozemím jsme nenašli a tak jsme se vrátili stejnou cestou zpět k přístavu. Tam jsme se chtěli osvěžit v jediné taverně, avšak byla zavřená. Už asi delší dobu. Na pláži byly informační cedule o možnosti sprchování za použití žetonů, které lze koupit za 1 € v té jediné a zavřené taverně. Takže turisté mají smůlu. Na to, jak byl zájezd drahý, tak jsme celkem nic moc neviděli. Jediná hezká vzpomínka z tohoto výletu je spousta fotek a pár pěkných mušliček, které jsme si nasbírali.
5. den – klášter Moni Toplou
Tento den jsme se vypravili na náš první dlouhý výlet. Jeli jsme podél jižního pobřeží směrem na východ. V Kutsourasu jsme opustili pobřeží a přes hory se vydali na severní pobřeží do města Sitie a odtud podél pobřeží dál na východ. Klášter Moni Toplou je, tak jako většina klášterů v Řecku, vysoko v horách a tak jsme se šplhali serpentynami do vysokých kopců. Ale pro naše terénní auto to nebyl žádný problém. Cestou jsme koukali dolů a připadali si jako v letadle. Klášter byl založen ve 14. století, patří k nejbohatším klášterům na Krétě a do dneška v něm ještě trvale žijí tři mniši. V muzeu jsou umístěny rytiny a ikony z 15. až 18. století. Vstupné je 3 €. Ženy musí do kláštera vstupovat zahalené.
Před klášterem jsme uviděli poprvé starý větrný mlýn. Těch jsme ještě na dalších výletech viděli spoustu. V malé taverně jsme si ve stínu stromů dali frapé a pak se vydali na zpáteční cestu. Rozhodli jsme se, že se budeme vracet stejnou trasou. Jenže naše GPSka byla jiného názoru a v půli cesty nás v jedné vesnici navedla jinam. Měli jsme pochybnosti, ale přesto jsme odbočili. Říkali jsme si, že aspoň poznáme jiné krásy krétských hor. Silnice stoupala do kopců a zužovala se a to jsme již začali váhat. Po nějaké době se mi začala zdát cesta povědomá a zjistili jsme, že jsme tudy již jednou projížděli asi před čtvrthodinu avšak v opačném směru. Vytáhli jsme starou osvědčenou papírovou mapu, vrátili se do vesnice, kde jsme špatně odbočili a pak jsme se už bez problémů vrátili do hotelu. Bohužel to nebylo jen jednou, kdy nás GPSka naváděla po všelijakých cestách. Nerozlišovala, zda se jedná o asfaltku či úzkou kamenitou horskou stezku. Takže na dalších výletech jsme se už řídili i mapou papírovou. Ne vždy je moderní technika tím nejlepším pomocníkem.
6. den – východní pobřeží Xerokambos
Když jsme si vybírali letošní dovolenou, tak jsme hledali klidné místo na východním pobřeží Kréty. Jedním z nich byl i Xerokambos. Jenže žádná z cestovních kanceláří tam ubytování nenabízela. Rozhodli jsme se, že si tam zajedeme alespoň na výlet. Vypravili jsme se opět podél jižního pobřeží směrem na východ až do Goudourasu. Tady je jedna z nejúrodnějších oblastí Kréty a pěstuje se tu většina ovoce a zeleniny. V Goudourasu jsme opustili pobřeží a začali se opět šplhat vysoko do hor. Při plánování této cesty, jsme měli poněkud obavy, jaká cesta tudy povede, zda to nebude jen úzká kamenitá cesta. Ale byli jsme mile překvapení, vedla tudy krásná asfaltka, o které se nám doma může jen zdát.
Dostali jsme se na jednu z náhorních plošin u městečka Zaros, odkud vedla cesta ještě výš. Všude kolem to tu silně vonělo bylinkami. Minuli jsme vojenskou základnu a začali se spouštět velkými serpentynami dolů k moři do Xerokambosu. Cestou byl tak úchvatný výhled na moře, záliv a ostrůvky, že jsme museli každou chvilku zastavit a fotit tu nádheru. U moře byla krásné písčitá pláž a jen pár slunečníků. Samotný Xerokambos tvoří pár domků, jedna taverna a jeden dům, kde se dá pronajmout pokoj. Prostě oáza klidu pod horami a na břehu průzračného moře. A tak bylo jasné, že sem bychom chtěli na příští dovolenou. Zašli jsme do toho jediného domu a zeptali se na možnost ubytování na další dovolenou. Ještě jsme byli chvilku u moře, užívali si teplou vodu, fotili a fotili a jen neradi jsme odtud odjížděli.
7. den – náhorní plošina Lashiti a Diktijská jeskyně
Dalším cílem našeho putování byla náhorní plošina Lashiti. Tentokrát jsme z Kutsourasu vyjeli směrem západním do městečka Ierapetra a odtud na sever. V těchto místech je ostrov Kréta nejužší a mezi jižním a severním pobřežím je pouhých 15 km. Dál jsme jeli západním směrem podél severního pobřeží po jediné dálnici, která vede ostrovem od západu k východu. Na severním pobřeží Kréty je daleko více turistických letovisek. V Agios Nikolaos jsme odbočili do vnitrozemí a ve vesnici Malia jsme se propletli úzkými uličkami a pustili se opět do dalšího vysokohorského výstupu. A zase jsme si pochvalovali našeho teréňáčka, jak úžasně se v něm tady jezdí. Však jsme jich tu také hodně potkávali.
První zastávkou byly větrné mlýny na čerpání vody v horském sedle Ambelos Afhin. Bohužel mlýny nebyly původní, ale pouhé atrapy. Ty skutečné, ale již nefunkční mlýny jsme viděli kousek dál na okraji náhorní plošiny.
Krasová náhorní plošina Lashiti se rozkládá ve výšce 840 m nad mořem a lemují ji přes 2000 m vysoké vrcholy pohoří Dikti. Díky úrodné půdě se zde pěstuje ovoce i obilniny a malé větrné mlýny slouží ještě dnes k čerpání vody na zavlažování.
Odtud už jsme jeli rovnou do vesnice Psychro, odkud vede cesta k Diktijské jeskyni. Od parkoviště vedla k jeskyni strmá kamenitá cesta dlouhá necelý kilometr. Komu se nechtělo jít nahoru a dolů pěšky, mohl se svézt za 10 € na oslovi. My se však jako správní turisté vydali po svých. Zaplatili jsme vstupné do jeskyně 4 €, oblékli mikinu a dali se na sestup po stovkách schodů do jeskyně, ve které se měl narodit sám nejvyšší Zeus. A stálo to zato. Jeskyně má nádhernou krápníkovou výzdobu a na rozdíl od Moravského krasu se zde může fotit a tak jsme si také pořídili pár snímků na památku. Dole u parkoviště jsme si ještě zašli na malé občerstvení do taverny a při placení nám majitel poděkoval a rozloučil s námi lámanou češtinou.
Zpáteční cestu jsme jeli jinou trasou a zase byla plná krásných výhledů na hory. Tak jsme ještě museli párkrát zastavit a udělat pár panorámat. Pod horami jsme plánovali vjet na krétskou dálnici, jenže místo nájezdu na dálnici byl podjezd pod dálnicí a nám nezbylo, než jet vedle dálnice do Agios Nikoaos po staré cestě a pak už domů. Cestou jsme minuli po pravé straně na kopci archeologický areál Gournia. Ten byl původně také v plánu výletů. Ale když jsme viděli, že je to jen pár kamenných cestiček, tak jsme od jeho návštěvy upustili a raději se vydali následující den do jiného archeologického areálu a udělali jsme dobře.
8. den – archeologický areál Lato
Ráno jsme vyjeli stejně jako předešlý den směrem na Ierapetru a Agiosn Nikolaos. Zde jsme odbočili z dálnice doleva opět do kopců směrem na vesnici Kritsa a pak dále k archeologickému areálu Lato. Jsou to rozvaliny opevněného města, založeného Dóry v 7. století př. n. l. Prošli jsme dlážděnou silnicí, kolem dílen a domů, nahoru k agoře, svatyni a cisterně na vodu. Jižně od Agory jsou zbytky chrámu a divadla. Byl tu nádherný výhled na záliv Mirabello. Zde nás překvapilo, že vstup do areálu je zdarma.
Odtud jsme se vydali zpět do vesnice Kritsa. V průvodcích jsme se o této vesnic dočetli, že má být typickou krétskou vesnicí s ukázkami starých řemesel a ručních prací. Jenže vesnice byla zcela moderní, plná stánků pro turisty, žádný starý dům jsme tu neuviděli. A aby tudy turisté, vracející se z Lato, museli projet, udělali zde jednosměrku vedoucí kolem všech obchodů a taveren.
Další zastávku jsme udělali u byzantského kostela ve vesnici Panagia Kera. Je to nízký a do široka rozložený trojlodní kostelík ze 13. století se zajímavým interiérem, kde se zachovaly vzácné byzantské fresky ze století 14. s výjevy ze života Krista. Překvapila nás krása a dokonalost kreseb i jejich barvy, která ani po staletí nevybledly. Vstupné stálo 3€.
Poslední zastávku jsme udělali na chvíli v Ierapetře, abychom nakoupili nějaké dárečky pro naše blízké doma. Cestou přes pobřežní promenádu nás zvali všichni majitelé taveren a obchodů se suvenýry. Ve snaze něco prodat spíš turisty odrazovali.
9. den – Ierapetra
Po ranní kávě, kterou jsme si každý den vychutnávali v zahradě před našim pokojíkem, jsme se vydali na prohlídku přístavního města Ierapetra, které je nejjižněji položeným městem v Evropě a bylo osídleno již v mínojském období. Zaparkovali jsme poblíž pobřežní promenády. Tentokrát jsme zamířili do uliček města, nakoupili v obchůdcích pár pěkných věcí na památku a zamířili jsme ke staré benátské přístavní pevnosti. Tu jsme prošli, podívali se na přístav, v jedné taverně jsme si dali frapé, ke kterému jsme dostali pečené kuličky ze sladkého těsta, máčené v ovocné šťávě. A protože ten den sluníčko obzvlášť hřálo a my byli po všech výletech unavení, vrátili jsme se zpět do hotelu a k večeru se zajeli vykoupat na naši malou opuštěnou plážičku.
10. den – záliv Mirabello
Neděle byla posledním dnem, kdy jsme měli půjčené naše auto a tak jsme jej museli ještě pořádně využít. Opět jsme vyrazili směrem na Ierapetru a Agion Nikolaos. Zde jsme se vydali třetí silnicí, která odtud vede, podél pobřeží zálivu Mirabello. Cílem naší cesty byl poloostrov Spinalonga. Na ten vede z Eloundy úzká cesta, omývaná z obou stran mořem. Kdysi tu byla rybářská vesnička, jenže se vlivem pohybu zemské kůry ponořila do moře a zbyly tu jen dva větrné mlýny a ta úzká silnička. Asfaltová silnice na poloostrově brzy skončila a tak jsme si plně vychutnali 4×4. Jeli jsme kam až se dalo. Výhodou na Krétě je, že autem může zajet tam, kam se auto dostane a zaparkovat může také kdekoliv, aniž by jste dostali pokutu. Z vrcholu jsme se dál pustili malým chodníčkem dolů k moři a pak dál na severní cíp poloostrova. A zase nás Kréta překvapila dalším krásným místem. Oko člověka i objektiv fotografa si tu zase přišel na své. Další místo, odkud se člověku nechtělo odejít.
Projeli jsme letoviskem Elounda a i když velká rušná letoviska se nám moc nelíbí, toto mělo svůj půvab díky dlouhé pobřežní promenádě a krásnému zálivu Mirabello. Odtud je také výhled na ostrov Spinalonga, na němž je opuštěná benátská pevnost ze 16. století. Pevnost sloužila do poloviny 50. let 20. století jako hospic pro malomocné.
Opět jsme stočili kola do kopců a ještě jsme párkrát zastavili, abychom si vyfotili Eloundu, Spinalongu a Mirabello. Projeli jsme opět klikatícími se silnicemi přes hory. I zde byly pozůstatky starých větrných mlýnů. Ty staré však nahradili nové větrné mlýny, které jsme při našich toulkách Krétou viděli často. A nejen vítr je zdrojem energie, ale i slunce. Viděli jsme solární elektrárny a skoro na každém domě mají solární panely. Při zpáteční cestě nás už čekalo jen malé překvapení. Podle mapy se silnice z hor měla napojit na dálnici. Nájezd na dálnici však byla prudká úzká štěrková cesta a tak i tentokrát 4×4 přišlo vhod.
Večer, ač neradi jsme auto vraceli. Najeli jsme s ním téměř 1000 km a na cesty, které jsme po ostrově podnikali, bychom ani jiné auto nechtěli. Bez problémů vyjelo i ty nejstrmější kopce, zvládalo kamenité cesty, a přestože mělo klimatizaci, tak nejlepší bylo sundat střechu a nechat se ofukovat větříkem. A abychom si naše cestování ještě více užili, tak jsme si hned na začátku koupili cd s typickou krétskou hudbou Sirtaki.
11. den – opalování
Přišel poslední den. Ten jsme věnovali opalování, koupání, sbírání kamínků, kterých tu na pláži bylo spousta krásně barevných a ještě chvilku focení kočiček a kytiček. A pak už zbývalo zabalit kufry, dát si poslední skleničku vína v taverně a jít brzy spát, protože odjezd na letiště byl brzy ráno.
12. den – návrat domů
O půl třetí ráno nás naložil autobus a zavezl na letiště do Heraklionu. Zde jsme ve freeportu utratili poslední eura a naposled se podívali na východ sluníčka nad mořem. Odlet byl v 6:30. Nebe bylo čisté a tak bylo vidět řecké ostrovy i Athény. A pak se najednou objevili pod námi mraky a to už jsme se blížili k brněnskému letišti. Před přistáním nám pilot sdělil, že v Brně je 14°, pak se na okýnku objevili první kapky a když jsme viděli, jak se lidé venku choulí ve větru, tak se nám z letadla nechtělo vystoupit a nejraději bychom zůstali sedět a letěli zpátky.
Byla to nádherná dovolená a rádi bychom se tam vypravili znovu. Je to tajuplný ostrov s tolika krásami, že ani podruhé jsme nestihli navštívit vše, co bychom chtěli a některá místa stojí zato vidět i podruhé nebo potřetí … . Přestože nám naše děti říkají, že jsou i jiné ostrovy a jiné země, Kréta je prostě Kréta.